Česká energetika stojí na rozcestí mezi uhlím a jádrem
Ceny elektřiny jsou v celé Evropě i v České republice na historických minimech. Namísto 80 eur za jednu megawatthodinu stojí elektřina na příští rok jen okolo 38 eur. Paradoxem České republiky je, že ani firmy, ani domácnosti na svých účtech tento dramatický pokles na méně než polovinu nepocítí.
Prakticky veškeré úspory pohltí a často i přebije podpora drahých obnovitelných zdrojů.
Za ty zákazníci zaplatí desítky miliard korun ročně, boom solárních elektráren navíc provází jedno trestní stíhání za druhým. A českému průmyslu poplatky za obnovitelné zdroje čím dál více podráží nohy.
Dobře na tom ale nejsou ani největší české energetické firmy. Za všechny mluví problémy polostátního ČEZ.
V této době se přitom musí rozhodnout, jakým směrem se česká energetika vydá. Všechny firmy si ale stěžují na obrovskou míru nejistoty a měnící se evropské regule – díky tomu jsou investice velmi riskantní. ČEZ se tak rozhodl postavit plynovou elektrárnu v Počeradech a nyní se mu ji ani nevyplatí spustit. A jako možná ekonomická katastrofa se rýsuje i plánovaná dostavba dalších dvou bloků jaderné elektrárny Temelín za 300 miliard korun.
Energetická koncepce Nestabilita celého sektoru je podle mnoha firem největším nebezpečím. Pokud budou ceny elektřiny i jednotlivých surovin skákat – často v důsledku intervencí Evropské unie – každý týden nahoru a dolů, nikomu se v sektoru, kde se investice pohybují v řádu desítek let, nevyplatí investovat ani korunu.Stabilitu a jistotu pro investice díky výhledu na patnáct až třicet let dopředu měla přinést Státní energetická koncepce, respektive její aktualizace. I když měla vzniknout už v roce 2009, stále platnou aktualizaci nemáme. Na podzim roku 2011 sice přišel se svým návrhem exministr průmyslu a obchodu Martin Kocourek, jeho 18 nových jaderných reaktorů ale prakticky všichni označili za nesmysl.
Nový ministr Martin Kuba pak přišel se svým plánem. Ten počítá s postupným útlumem těžby uhlí, mírným nárůstem plynu a hlavně sázkou na jádro: tedy prodloužit životnost jaderné elektrárny v Dukovanech a dostavět další dva bloky v Temelíně. I tento plán ovšem „zamrzl“ v byrokratickém procesu, již od podzimu se zpracovává strategický dopad na životní prostředí. Ve čtvrtek navíc ministr financí Miroslav Kalousek zpochybnil ekonomickou výhodnost dostavby. Firmy tak na alespoň částečnou dávku jistoty čekají již čtyři roky. Vývoj v oboru je ale velmi dynamický. „Energetická koncepce je zastaralá ještě předtím, než ji vláda schválí,“ uvedl analytik J&T Banky Michal Šnobr.
A i když se jedná o strategický dokument, který má načrtnout vývoj energetiky na třicet let dopředu, vláda navíc doteď pořádně neví, jaké ekonomické dopady bude mít. „ Neexistuje totiž jediná metodika na to, jak hodnotit ekonomické dopady energetických koncepcí. A to proto, že je to poměrně složité určit, co jsou to dopady koncepce a co jsou dopady běhu vnějšího světa,“ říká náměstek MPO Pavel Šolc.
Z čeho se dnes v Česku vyrábí Česká energetika je na tom sice lépe než Polsko, které je z více než 90 procent energeticky závislé na uhlí, ale stále se z něj vyrábí okolo 57 procent tuzemské elektřiny. Zemní plyn zato tvoří jen okolo 1,3 procenta (v celkovém energetickém mixu nicméně plyn představuje okolo 18 procent, hnědé a černé uhlí pak přes 41 procent). Více než třetinu pak dodávají dvě české jaderné elektrárny. „Moc horších zdrojů než uhlí přitom dnes není,“ říká v rozhovoru pro HN oxfordský profesor Dieter Helm, autor knihy Carbon Crunch. „Kromě emisí CO2 je s ním spojeno i další znečištění – znečištění vody při těžbě, těžké kovy, úniky metanu, oxidy síry a dusíku, spotřeba vody při chlazení a další,“ říká. Připravovaná tak plánuje pokles podílu uhlí na výrobě elektřiny na 31 procent do roku 2025 a dále na 20 procent v roce 2040.
I když je to razantní pokles, není dán ani tolik ekologickými snahami ministerstva průmyslu jako spíše omezenými zásobami hnědého uhlí v České republice. To naopak většina české energetiky považuje za jediný opravdu domácí energetický zdroj. Z omezování má strach hlavně české teplárenství, které dodává teplo 40 procentům obyvatel ČR.
Regule Evropské unie I když je teoreticky složení zdrojů na každém členském státu Evropské unie, Brusel se snaží přímo či nepřímo jejich mix ovlivňovat. Nejdůležitějším nástrojem je klimatická politika unie, respektive její cíle 20-20-20. V rámci nich chce Evropská Komise do roku 2020 získat 20procentní podíl obnovitelných zdrojů, snížit o 20 procent vypouštěné emise CO2 a zároveň snížit o 20 procent i energetickou náročnost všech zemí.
Nejkomplexnější celoevropský nástroj pro boj s CO2 byl vznik evropského systému emisních povolenek. Cíl byl jediný. Nechat trh s povolenkami ocenit vypouštěný uhlík. Drahé povolenky by pak znevýhodňovaly špinavé provozy a výrobu z uhlí a firmy investovaly do moderních technologií, namísto uhlí by se pak vyplatil plyn a obnovitelné zdroje. Spolu s tím ale začal Brusel, respektive jednotlivé státy masivně dotovat drahé obnovitelné zdroje, které by se samy na trhu neudržely. A vzniklo i několik směrnic určujících minimální účinnosti výroby elektřiny či tlačících státy do podpory pasivních domů.
Všechny tyto kroky nicméně podrazily nohy hlavnímu nástroji boje EU s globální oteplováním - systému povolenek. Počet v něm kolujících povolenek byl totiž poměrně štědrý a navíc pevně stanovený.
„Pokud ale u Severního moře postavíte na vodě i na břehu tisíce větrných elektráren, tak pokud tento strop nesnížíte, uděláte větrníky vlastně více místa pro špinavé uhlí,“ popisuje nastalou situaci profesor Helm. Ke všemu se přidala evropská krize doprovázená sníženou spotřebou a povolenky namísto plánovaných 20 až 35 eur za tunu CO2 stojí necelá tři eura. K žádným modernizacím a snižování emisí tak netlačí. A Evropský parlament snahu o zvýšení jejich cen minulý měsíc zamázl.
Jaké to má dopady? V Evropě i v Česku se vyplatí pálit špinavé uhlí a i ty nejstarší zdroje jedou naplno. Pokud nesplní do roku 2016 přísnější emisní limity na polétavé tuhé látky a oxid dusíku a síry, musí „nahlásit“ ukončení provozu a do roku 2022 postupně utlumovat výrobu. Do té doby se ale uhelným elektrárnám minimálně kvůli ceně povolenek a levné elektřině provoz vyplatí. Pokračování na stranách II a III Dokončení ze strany I.
V Česku se takto předpokládá uzavření hned několika elektráren – černouhelných Dětmarovic, Mělníka či Tisové, ale i dalších zdrojů. ČEZ plánoval po roce 2016 postupné uzavření i 800megawattové elektrárny Chvaletice.
Jak v rozhovoru pro HN ale uvedl nový spolumajitel Chvaletic Jan Dienstl, spolu s Tomášem Fohlerem a Pavlem Tykačem zdroj zekologizují a uvažují i o provozu po roce 2029.To ukazuje minimálně na jedno: optimistické plány MPO, které ve své koncepci počítají jen s moderními zdroji ČEZ Počerady, Prunéřov, Ledvice či Tušimice, nemusí být až tak na místě. Otázkou je, kolik a pro jaké zdroje bude po roce 2020 v Česku uhlí a zda se prolomí limity.
Zelené zítřky Nejčastěji omílaným tématem posledních dvou let jsou v české energetice obnovitelné zdroje energie. Z původního plánu na pomalý růst počtu malých dotovaných elektráren se postupem času stalo fiasko, které za patnáct let vyjde české spotřebitele až na jeden bilion korun, a přitom jakoukoliv zelenou energii zdiskreditovalo na dlouhé roky dopředu.Díky nezvládnuté legislativě a prapodivným projektům, u kterých se často spekuluje i o účasti českých politiků, vzrostl během let 2009 a 2010 počet solárních elektráren šestinásobně na více než dva gigawatty výkonu, tedy zhruba stejně jako oba bloky v Temelíně. Jen za sluneční energii se tak platí přes 25 miliard korun ročně.
Mírně, na zhruba 263 MW, loni vzrostl i vítr. Dotace jdou ale i na spalování a spoluspalování biomasy a čím dál více i na bioplyn, který již loni tvořil asi pětinu elektřiny z obnovitelných zdrojů a vyrobilo se z něj přes 1400 GWh, tedy více než z plynu zemního. Právě před ním a jeho růstem opakovaně varuje šéfka Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková.
I proto vláda letos plánuje prosadit zákon, který by až na projekty s dlouhodobějším projekčním plánováním od příštího roku podporu pro veškeré nové zdroje zastavil. Podle MPO nebude ohrožen závazek EU mít v roce 2020 podíl zelené energie na spotřebě 13,5 procenta. Plynové fiasko Kromě peněženek zákazníků a nižší konkurenceschopnosti českého, respektive celoevropského průmyslu mají v našem regionu obnovitelné zdroje ještě další negativní dopady. Díky téměř nulovým nákladům na provoz a garantovaným výkupním cenám na mnoho let dopředu dodávají elektrárny (hlavně ty větrné v Německu) do sítě prakticky pokaždé, jakmile fouká vítr nebo svítí slunce, a tlačí tak na burze ceny elektřiny dolů.
To by samo o sobě mohlo být minimálně pro zákazníky dobrou informací. Takto dotacemi pokroucený energetický trh nicméně nenechává dostatek prostoru pro ostatní zdroje. Ze současných elektráren na to nejvíce doplácejí ty plynové. Ty se měly investorům vyplatit hlavně kvůli drahým emisním povolenkám. Bez nich se ale spolu s drahým plynem a levnou elektřinou plynové elektrárny nevyplatí ani spustit. Doplatil na to například ČEZ, který investoval 17 miliard korun do nového 840MW zdroje v Počeradech. Na každé vyrobené MWh by prý ztrácel devět eur. I proto se v Česku zastavily všechny ostatní podobné projekty, ČEZ plánoval výkon až 3000 MW, o plynových elektrárnách uvažovalo i RWE či Pražská energetika. Jednu nedávno postavil E. ON ve slovenských Malzenicích a nyní uvažuje o jejím odstavení.
I když se tak původně plánovala v Česku velká budoucnost plynu, dnes MPO tyto vyhlídky tlumí. Mluví o podílu maximálně 20 až 25 procent, a to na celém energetickém mixu, tedy včetně dopravy či vytápění. Vše víceméně závisí na jeho budoucí ceně v porovnání s cenou uhlí a CO2. Obecně se očekává pokles cen, hlavně díky boomu břidličného plynu ve Spojených státech. K jeho těžbě se evropské státy včetně Česka, kde ministr životního prostředí Tomáš Chalupa zakázal i jeho průzkum ze strachu z environmentálních dopadů, zatím neodhodlaly.„Všichni vědí, jak vypadala hysterie v Česku jen okolo průzkumu těžby. U nás ale stejně žádné velké zásoby nejsou, maximum, které bychom mohli získat, je okolo 10 procent spotřeby,“ říká například náměstek MPO Šolc. Podle něj je to ve spojení s environmentálními riziky příliš málo.
I tak americký plyn z břidlice s cenami v Evropě může zamávat. USA se totiž stávají z importéra exportérem, a do EU tak může proudit plyn z USA, Kataru a dalších zemí, což může tlačit na jeho ceny.
Dalším možným zlepšením pro české plynaře může být výsledek arbitráže mezi RWE a Gazpromem. RWE totiž na základě 30leté smlouvy musí od ruské firmy odebírat plyn cenově vázaný na ropu, zatímco na burzách je plyn mnohem levnější. „Gazprom nechce pochopit, že cena ropy a plynu je nenávratně oddělena,“ řekl Wolfgang Peters, obchodní ředitel RWE Supply & Trading CZ. RWE tvrdí, že na každé megawatthodině tratila minulý rok 14 eur.
Jistý potenciál má plyn i v teplárenství, pokud budou teplárny nuceny přecházet z uhlí. Pomineme-li přechod na plyn u velkých zdrojů, kdy se ceny liší často o několik set korun za GJ, ČEZ rozjíždí spolu s firmou Tedom i projekt mikrokogenerací, který se může hodit například pro nemocnice, bloky domů či na sídliště. Firma si zakoupí malý zdroj o výkonu od pár desítek kW po jednu MW, teplo a teplou vodu spotřebovává sama a elektřinu prodává do sítě.
Drahá jaderná velmoc A potom je tu samozřejmě jádro. I když se plán ministra průmyslu Kocourka na 18 reaktorů setkal s nepochopením, až výsměchem, rozšíření jaderné základny a nahrazení uhlí novými reaktory převzala jako prioritu Nečasova vláda. Cílem je prodloužit životnost čtyř nedávno rekonstruovaných bloků Jaderné elektrárny Dukovany až za rok 2030 a dostavit dva bloky v Temelíně. Výkon reaktorů, který nabízí česko-ruské konsorcium MIR.1200 i americký Westinghouse, je okolo 1200 MW. Původně se soutěže účastnila i francouzská Areva s reaktory EPR o výkonu 1600 MW, ČEZ ji ale kvůli údajnému porušení podmínek řízení vyloučil. Areva se odvolala k ÚOHS, který nyní věc řeší.
Otázkou dnes ale spíše je, jestli Česko další jadernou elektrárnu vůbec potřebuje. Ekologové a odpůrci jádra konzistentně poukazují na to, že Česko každý rok přes 15 procent své produkce elektřiny vyveze (loni to bylo 17,3 procenta).
„Podle současných odhadů by ale s vyšší spotřebou elektřiny bylo Česko bez Temelína v roce 2025 v mírném deficitu,“ říká Šolc za MPO. Počítá přitom s mírným růstem spotřeby elektřiny. Ta nyní v Česku ale díky krizi spíše klesá, Pokud se ale česká ekonomika postaví na nohy, půjde podle MPO opět nahoru.
To ale rozporují ekologové, podle nichž dříve všeobecně uznávané pravidlo, že s každým růstem HDP o jeden procentní bod vzroste o půl procenta i spotřeba, neplatí. Jako příklad uvádí Německo, které v roce 2012 i přes růst HDP o 0,7 procenta, vykázalo pokles spotřeby o 1,4 procenta. Růst by měly omezit i stále přísnější evropské směrnice o energetických úsporách.
„To je oblíbený omyl zelených organizací. Ty říkají, že budeme šetřit energii a vztahují to na všechno. A již si nevšímají toho, že při úsporách energií nahrazují často jiná média právě elektřinou,“ říká Šolc. I přesto se hlasy z MPO začínají ohledně Temelína lišit. Ministr Kuba například nedávno zmínil, že nové dva bloky nebudou potřeba v roce 2025, kdy mají být dostavěny, ale až v roce 2030.
Otázkou samou o sobě je ekonomická výhodnost. Jádro nejvíc ze všech těží z drahé elektřiny a z emisních povolenek. Na rozdíl od plynu, kde jsou nízké náklady na investici a drahý provoz, je investice u jaderné elektrárny ve stovkách miliard korun a poměrně levný provoz po desítky let. Drahá elektřina a cena povolenky tak pro reaktory znamenají větší marži a konkurenční výhodu.
Nyní stojí elektřina okolo 38 eur za MWh, ale aby se nové dva bloky vyplatily, musela by stát 65 až 75 eur za MWh. A ČEZ se tak snaží dojednat garantované výkupní ceny od státu. Ty by se ale mohly stát obdobou zelené energie. Podle šéfa ČEZ Daniela Beneše totiž znamená každých 10 eur zátěž na zákazníky okolo pěti miliard korun. Při dnešních cenách tak mluvíme o 15 až 20 miliardách korun ročně na podporu jaderné elektřiny.
Právě kvůli ekonomické nevýhodnosti ztrácí projekt podporu i ve vládě. „Abych se mohl pod něco tak obrovského podepsat, musel bych být ujištěn, že investice je efektivní. A nyní tím ujištěn nejsem,“ řekl ministr financí Miroslav Kalousek v rozhovoru pro HN. Ten není spokojen ani s cenou, s kterou Westinghouse i konsorcoium MIR.1200 počítají. Podle něj u obou nabídek nepříjemně překvapila.
I on si ale uvědomuje, stejně jako premiér Petr Nečas, že v vláda bude muset nějak vyřešit energetické kapacity pro roce 2025. „Rozhodnutí o dostavbě je strategické, nikoliv krátkodobé,“ řekl Nečas.
Uhlí v Česku Hlavním energetickým zdrojem je tak stále hnědé uhlí, je to s ním ale poněkud složité. Za prvé je zde omezený počet těžařů, kterým navíc docházejí jeho zásoby. Roční těžba přes 40 milionů tun uhlí postupně klesá a po roce 2020 má jít na polovinu. Největší zásoby, které by měly České energetice stačit na sto let dopředu, totiž leží za územními limity a těžaři na ně nemůžou. V Česku těží tři firmy. Sokolovská uhelná – tria František Štěpánek, Jaroslav Rokos a Jan Kroužecký – je s 6,7 milionu tun ze všech nejmenší a zároveň provádí řízený útlum těžby na dole Družba.
Největší Severočeské doly, které spadají do skupiny ČEZ , sice ročně vytěží přes 23 milionů tun uhlí, většina z toho jde nicméně na vnitřní spotřebu firem skupiny a trhu příliš nepomůže. Podle serveru Energostat jde mimo skupinu ČEZ pouhých 3,3 milionu tun a pak dalších 2,3 milionu tun tříděného uhlí pro domácnosti a maloodběratele.
Třetím hráčem je pak skupina Czech Coal Pavla Tykače, ze které se nedávno vyčlenila její dceřiná firma Litvínovská uhelná. Litvínovskou uhelnou si Tykač (40 procent) rozdělil se svými dlouholetými partnery v Czech Coalu Janem Dienstlem a Tomášem Fohlerem (každý po 30 procentech), kteří skupinu spoluřídili. Litvínovské uhelné zůstal velkolom Československé armády (ČSA).
Tykačovi pak zůstal Czech Coal s lomem Vršany a jeho roční těžbou okolo šesti milionů tun uhlí (to ale někteří rozporují, povolení k těžbě hovoří o sedmi milionech tun, Czech Coal dříve zmiňoval i osm milionů tun uhlí). S dělením Czech Coalu je spojen i jeden z největších obchodů posledních let. Tykač totiž v březnu uzavřel kontrakt se společnosti ČEZ v hodnotě přes 200 miliard korun. Bude mu tak dodávat až dalších padesát let pět milionů tun vršanského uhlí ročně pro elektrárnu v Počeradech. Tím prakticky vyprodal většinu zásob Vršan a zajistil se na desítky let dopředu. Nutno podotknout, že Počerady jsou pánevní elektrárnou postavenou na uhlí z Vršan. Součástí obchodu byl i prodej elektrárny Chvaletice. ČEZ se totiž kvůli stížnosti Czech Coalu u Evropské komise na jeho dominantní postavení na trhu musel jednoho zdroje zbavit. O Chvaletice se ucházel kromě Litvínovské uhelné i Energetický a průmyslový holding, trojka na českém trhu ve výrobě tepla a dvojka ve výrobě elektřiny. Ten patří ze 44,44 % skupině PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera, 37,04 % drží banka J&T a 18,52 % má Daniel Křetínský, který firmu i řídí.
Díky vyšší ceně nicméně nakonec elektrárnu získal Tykač, kterému se tak po menší Sokolovské uhelné, a hlavně ČEZ podařilo vybudovat teprve třetí vertikálně integrovanou energetiku v Česku. Tedy firmu, která má jak těžbu, tak výrobu elektřiny. „Prodej elektrárny Chvaletice společnosti Litvínovská uhelná znamená, že trh s uhlím v České republice dnešním dnem fakticky přestal existovat,“ řekl v březnu k transakci bývalý premiér Mirek Topolánek, šéf Teplárenského sdružení, kam ho jako svého zástupce vyslalo EPH.
Uhlí z Vršan je totiž krom jednoho milionu tun ročně vyprodané a i kapacita v ČSA je silně omezená.ČEZ si navíc pravděpodobně plánuje šetřit tři miliony tun ročně, které do Chvaletic doteď dodával, pro své vlastní zdroje.
Situace je tak nyní poměrně nejasná. Dienstl tvrdí, že může Chvaletice zásobit z ČSA, a podle teplárníků tak Chvaletice stáhnou z trhu veškeré zbylé volné uhlí. Již dříve se tak kvůli údajnému zneužívání trhu obrátili na Evropskou komisi, ta šetření postoupila na ÚOHS.
„Vertikální integrace Litvínovské uhelné a prodloužení životnosti Chvaletic znamená, že na trhu bude ještě méně volného uhlí a těžební společnost si bude moci diktovat podmínky,“ říká i ředitel Teplárenského sdružení Martin Hájek. V rozhovoru pro HN to ale Dienstl odmítá, problémy prý nehrozí. „Na trhu není subjekt, který by neměl uhlí. Ti, kteří si řekli, všichni uhlí dostali,“ říká pro HN.
Je tak poměrně jasné, proč si stěžuje Křetínského EPH. Jediný, kdo totiž dlouhodobý kontrakt nemá, jsou jeho Elektrárny Opatovice. „Pokud dospějeme k závěru, že situace nemá žádné rozumné řešení, bránili bychom se u antimonopolního úřadu,“ říká v rozhovoru pro HN Křetínský.
Spor mezi EPH a Czech Coalem (a nyní Litvínovskou uhelnou) se táhne několik let. Naposledy Tykač odmítl dodávat uhlí do Opatovic loni v létě, předběžné opatření soudu mu nicméně přikázalo dodávat do konce letošního roku (nešlo o uhlí pro výrobu tepla, ale na kondenzační výrobu elektřiny, kterou vyrábějí Opatovice s velmi nízkou účinností pod 30 procent, pozn. red.). Opatovice, které zásobují Pardubice a Hradec Králové nejlevnějším teplem v Česku, tak můžou být bez uhlí.
Smlouva končí v roce 2015, ale není jisté, jak budou dodávky pokračovat po vypršení rozhodnutí soudu. Křetínský je nyní plánuje zásobovat uhlím ze svého německého dolu Mibrag, který získal v minulém roce koupí 50procentního podílu od ČEZ. Německé uhlí je ale velmi nekvalitní a není zatím na 100 procent jasné, zda to bude technicky možné.
Na většinu uhlí těžaři nemůžou Největší zásoby hnědého uhlí leží v dole ČSA Litvínovské uhelné. Problém ale je, že za územními těžebními limity, které v 90. letech stanovila vláda. Lom, ve kterém by se musela za současných podmínek zastavit těžba po roce 2022, obsahuje dalších až 750 milionů tun vysoce výhřevného hnědého uhlí.
V cestě mu ale stojí dvoutisícový Horní Jiřetín a osada Černice, jejíž obyvatelé jsou většinově zatím proti a vláda se k jasnému rozhodnutí, zda limity prolomit, či neprolomit, pro nepopularitu těžby zatím neodvážila. Těžaři přitom tvrdí, že potřebují rozhodnutí, které mělo padnout již v roce 2004, co nejdříve. Jen těžba skrývky, aby se dostaly stroje k uhlí, trvá sedm let a vyžaduje miliardové investice. S novým rozdělením společností chce Litvínovská uhelná zahájit další kolo boje za prolomení. „Vyrovnání musí probíhat ve dvou rovinách. Lidé musí dostat na výběr, co chtějí. Jestli peníze, nový dům, pracovní místo... Proto nejdřív musí proběhnout zjišťovací fáze. A za druhé musí přijít nabídka obcím, co všechno uděláme pro ně – ochranné valy, novou silnici a podobně,“ popisuje postup Dienstl.
Pačesova komise, která minulý rok připravovala „ideové“ podklady pro novou energetickou koncepci, se k případnému prolomení limitů také nevyjádřila. Profesor Václav Pačes, biochemik a šéf komise, minulý rok v rozhovoru pro HN uvedl, že pro výhodnost či nevýhodnost další těžby neexistují podklady, volal například po komplexním zhodnocení dopadů další těžby na zdraví obyvatel v regionu. To překvapivě neexistuje.
Co se týče černého uhlí, je v Česku minoritním zdojem. Jedinou elektrárnou, která spaluje černé uhlí, je elektrárna ČEZ v Dětmarovicích. Její čtyři bloky o celkovém výkonu 800 megawattů byly spouštěny v letech 1975 až 1976. I přes investice do odsíření a nižších emisních limitů potřebují Dětmarovice zásadní modernizaci. Do té se ale ČEZ nechce a celý zdroj, který v poslední době často stojí, prodává.
Zvláště „lukrativní“ je podle šéfa ČEZ Daniela Beneše nabídka firmy Gascontrol Power, za kterou stojí podnikatelé Mieczyslaw Molenda a František Sasynov. K těm se v dubnu přidal i miliardář Petr Paukner, majitel obchodníka s uhlím firmy Carbounion Bohemia. Cena se podle informací HN pohybuje okolo 1,3 miliardy korun, a to včetně zásob černého uhlí za zhruba 300 milionů korun.
Kancelář Energetického Třebíčska
Vítězslav Jonáš
Hrotovická 160
674 01 Třebíč
