Očekávaná renesance jaderné energetiky stále nepřichází, na obzoru je naopak její soumrak.Okamžik klíčového rozhodnutí o dostavbě dvou nových bloků v jihočeském Temelíně se blíží. Stamiliardovou zakázku může získat americký Westinghouse nebo česko-ruské konsorcium Škoda JS-Rosatom, případně ani jeden z nich. Z celého světa mezitím přicházejí nepříznivé zprávy o perspektivách jaderného odvětví. Příliš vysoké náklady brzdí jaderné ambice Velké Británie a Polska. Výstavba ve Finsku, Francii a na Slovensku nabírá zpoždění a energetici ve Spojených státech raději reaktory odstavují, než aby museli investovat do jejich modernizace.
Nejistota narůstá i v Česku. Pro politické špičky ODS, TOP 09 i ČSSD je nepřijatelné, aby o stamiliardové investici rozhodla „překlenovací" vláda vedená Jiřím Rusnokem. Toto zásadní rozhodnutí bude čekat až na vládu, která vznikne po příštích volbách.
Zároveň představitelé ČEZ stále otevřeněji deklarují, že investici v odhadované výši 200 až 300 miliard korun budou realizovat jen v případě jisté návratnosti vynaložených nákladů. To znamená, že bez státem garantované výkupní ceny elektřiny nejspíše žádné nové jaderné bloky v zemi nevyrostou. Otazníků přibývá. K příliš nízké tržní ceně elektřiny na evropském trhu, nepředvídatelné energetické politice Evropské unie a neradostnému výhledu evropské ekonomiky se přidá ještě klesající ziskovost skupiny ČEZ. „Provozní i účetní zisk se do roku 2015 výrazně zhorší. ČEZ se ocitne v situaci, kdy si další zadlužování, a tudíž ani dostavbu Temelína nebude moci dovolit," řekl týdeníku Ekonom analytik a minoritní akcionář ČEZ Michal Šnobr.
Břidlicový plyn jádru nesvědčí Varováním pro jaderné optimisty může být to, jak dopadly jaderné ambice sousedního Polska.
Největší tamní energetická skupina PGE měla v červnu vyhlásit soutěž na výběr dodavatele technologie pro první jadernou elektrárnu v zemi. Místo toho však tendr odložila. „Pracujeme nyní na modelu financování, který by vůbec umožnil soutěž spustit," přiznal generální ředitel PGE Krzysztof Kilian.
Podle původních plánů měl první jaderný reaktor na severu Polska zahájit provoz již v roce 2023, tedy ve stejném roce jako třetí blok Temelína.
Kolem zakázky kroužili hlavní dodavatelé jaderných technologií, jmenovitě Westinghouse, Areva a konsorcium GE-Hitachi.
Hlavní příčina pochybností je stejná jako v Česku - nízké ceny elektřiny na trhu v kombinaci s pochybnostmi, zda se vyplatí jádro podporovat zvýhodněnou výkupní cenou vyrobené energie. V Polsku se k tomu navíc přidává faktor těžby zemního plynu z břidlic.
Tamní vláda tlačí na PGE a další energetické skupiny, ať začnou masivně investovat do plynových vrtů. Jenže dávat ve stejnou dobu miliardy eur na těžbu plynu i na výstavbu jaderné elektrárny je pro Poláky příliš velké sousto. Přednost zřejmě dostane břidlicový plyn, který má vyšší podporu v politických kruzích i příznivější ekonomickou návratnost.
Polský scénář není ojedinělý. Břidlicovému plynu začíná dávat přednost také Velká Británie. Stačí zmínit postup tamní energetické společnosti Centrica. Ta v únoru vycouvala ze společného podniku se společností EDF na stavbu jaderných elektráren, aby o čtyři měsíce později oznámila akvizici čtvrtinového podílu na ložisku břidlicového plynu v severoanglickém Lancashiru.
Právě rozsáhlé nálezy nekonvenčních ložisek plynu v severní Anglii vzbuzují v ostrovním království očekávání, že plynový boom přinese zemi stejný prospěch, jaký dnes přináší Spojeným státům. Tedy zlevnění energie, náhradu neekologických uhelných elektráren za plynové i oživení průmyslové výroby.
Britský kabinet vedený Davidem Cameronem sází i na jádro, komplikací je však cena. Jednání s francouzskou společností EDF o výstavbě nových jaderných bloků v elektrárně Hinkley Point se protahují. Jak na konci května uvedl deník Financial Times, investor zřejmě získá po dobu 35 let zvýhodněnou výkupní cenu, jež by se mohla v přepočtu pohybovat okolo 105 eur za megawatthodinu neboli téměř trojnásobku současné tržní ceny. Pokud se poměry na trhu nezmění, rozdíl budou muset doplácet spotřebitelé energie.
Příběh zfušované rekonstrukce Rozmach těžby zemního plynu z břidlic již vedl k omezení investic do jaderných elektráren ve Spojených státech. Končí nejen projekty na stavbu moderních jaderných bloků, ale energetické podniky odvolávají také investice do prodloužení životnosti starších bloků ze 40 na 60 let.
Posledním příkladem může být rozhodnutí společnosti Southern California Edison, která na počátku června rozhodla o definitivním ukončení provozu dvou bloků San Onofre. Stalo se tak po pouhých 30 letech provozu. Důvodem byly úniky radioaktivních látek z potrubí a také instalace nekvalitních turbín během modernizace bloků v letech 2010 a 2011. Elektrárnu následně pohřbily protesty obyvatel.
Problémy s kvalitou prací nejsou v Americe ojedinělé. Výstavba moderních bloků v elektrárnách V. C. Summer v Jižní Karolíně a Vogtle v Georgii nabrala roční zpoždění. Na vině jsou potíže s výrobou komponentů u subdodavatelů. Také náklady překračují původně dohodnutý rozpočet mezi investory a společností Westinghouse, která v obou lokalitách staví své reaktory typu AP1000.
Podle vyjádření společnosti Westinghouse není situace tak špatná, jak se může na první pohled zdát. V elektrárně Vogtle byly problémy s certifikací betonu. „Nicméně díky modulárnímu způsobu výstavby se může pokračovat ve výrobě dalších komponentů," poznamenal mediální zástupce Westinghouse Michal Vlasák.
Situaci na stavbě bedlivě sledují také ratingové agentury, které některým z investorů do jaderných bloků v USA snížily hodnocení a u dalších tento krok zvažují. Ani to není dobrá zpráva pro společnost ČEZ, jejíž udržitelné financování do značné míry závisí na vysokém ratingovém hodnocení.
Oproti jadernému soumraku ve Spojených státech vypadají perspektivy atomové energetiky v Rusku lépe. Přesto i zde jeden projekt skončil, a sice záměr postavit velkou jadernou elektrárnu v Kaliningradské oblasti. Místo dvou bloků typu VVER-1200 o výkonu 2300 megawattů zde nejspíše vyroste jen jediný 640megawattový blok, který pro pokrytí spotřeby malého regionu s necelým milionem obyvatel bude bohatě postačovat. Rusové totiž původně chtěli většinu vyrobené elektřiny vyvážet. Jenže Poláci, Němci i Litevci dali najevo, že o dovoz elektřiny z Ruska nestojí.
Rosatom oficiálně popírá, že by stavbu elektrárny u Kaliningradu vzdal. Faktem ale je, že staveniště na břehu řeky Němen nechal na přelomu května a června „dočasně" zakonzervovat.
Ale ani Rusům se nevyhýbají technické potíže, jak dokládá zhroucení ocelové konstrukce na reaktorové hale rozestavěného bloku Leningradské jaderné elektrárny v červenci 2011.
Sedmileté zpoždění ve Finsku Jenže problémy americké společnosti Westinghouse a ruského Rosatomu blednou ve srovnání s chaosem, který panuje tam, kde reaktory dodává francouzská Areva. Ta se původně účastnila také temelínského tendru, ale ČEZ ji kvůli nevyhovující nabídce loni v říjnu ze soutěže vyřadil.
První moderní blok s hrdým názvem Evropský tlakovodní reaktor (zkratka EPR) od Arevy vyrůstá v areálu elektrárny Olkiluoto ve Finsku. Podle původní smlouvy měl stát tři miliardy eur s termínem dokončení v roce 2009. Nyní se hovoří o nákladech 8,5 miliardy eur a zahájení provozu v roce 2016.
Během prací se objevily snad všechny představitelné potíže. Značný podíl na tom měla snaha Arevy ušetřit na subdodávkách. Výsledkem byly nekvalitní stavební práce a komponenty od společností, kterým scházely zkušenosti s jadernou energetikou. Mnohaleté zpoždění a překročení nákladů zaznamenala Areva také při stavbě nového bloku ve francouzském Flamanville.
Nesrovnatelně lepších výsledků dosahují Westinghouse i Areva při stavbě svých prvních moderních bloků v Číně, kde mohou počítat s vysokým pracovním nasazením tamních dělníků a inženýrů. Svoji roli hraje i přístup státních úřadů, které místo nabalování dalších bezpečnostních pravidel upřednostňují rozumné datum dokončení a spuštění.
První z reaktorů typu AP1000 a EPR mají v Číně zahájit výrobu elektřiny do konce příštího roku. Ani cena není problém. Tamní plánovací komise počátkem července rozhodla, že výkupní cena pro všechny nové jaderné bloky bude 430 jüanů (zhruba 55 eur) za jednu megawatthodinu. Tedy zhruba poloviční, než jakou požaduje koncern EDF po britské vládě.